Čeněk Papák z Mošnova 1446

20. června 2009 v 17:50 |  1. Papák z Mošnova
(Pečeti se překopírováním nezobrazily.)

H o d o n í n - d ě j i n y m ě s t a d o r o k u 1 9 4 8
1 0 4
Když na jaře 1434 Ctibor mladší ze Stibořic zemřel, Hodonín, a podle všeho
také uherskou Skalici, stále držel Jan z Vrbna, a to i po porážce husitských
radikálů u Lipan (30.5.1434). V souvislosti s Hodonínem je Jan naposled
bezpečně zmíněn v polovině září téhož roku. Nelze však vyloučit, že Hodonín
podržel i nějaký čas potom. Po Ctiborově smrti se rozpoutal boj o jeho
rozsáhlý majetek, do něhož se nepřímo zapojil i Jan z Vrbna. Ctibor nezanechal
mužského potomka a podle závěti se jedinou dědičkou rozsáhlého
rodového majetku měla stát jeho jediná dcera Kateřina, zasnoubená s těšínským
knížetem Přemkem. Podle uherského zvykového práva však přednost
před ženským potomkem měl nejbližší žijící mužský příslušník rodu, kterým
v dané chvíli byl bratranec zesnulého Stibora mladšího Mikuláš, jehož prameny
často nazývají Nikolajko Szarlejský. Nárok na Stiborův majetek si přitom
činil také císař Zikmund. Najednou zde tedy místo jednoho dědice byli
hned tři uchazeči - Kateřina, Nikolajko a Zikmund.
Nejrazantněji při prosazování dědických nároků postupoval Nikolajko.
Jakmile se dozvěděl o Stiborově smrti, opustil rodné Polsko a vyrazil "na
obhlídku" bratrancova majetku. Při té příležitosti se důvěrně seznámil s Janem
z Vrbna, s jehož pomocí se mu následně podařilo zajmout některé ze
Ctiborových kastelánů a na čas ovládnout hrady Buchlov a Uherský Ostroh
(…za pomoci a s vojskem Jana Vrbenského, který tehdy nepřátelsky zajal městečko
nebo pevnost Skalica v uherském pohraničí, odkud každodenně působil
obyvatelům Uherského království pohromy a škody, tajně vešel do dvou hradů
vzpomínaného Stibora na hranicích Uherského království, které společně
s mnohými okolními vesnicemi a majetky obsadil a drží obsazené do současnosti…).
Společně se také neúspěšně pokusili dobýt hrad v Holíči, přičemž
dosti poplenili jeho okolí. Tímto svým počínáním se Nikolajko z dědického
řízení fakticky vyřadil sám, což ostatně potvrzuje nález královské rady z 31.
března 1435. Většina ze Ctiborova majetku nakonec podle očekávání připadla
císaři Zikmundovi. Ctiborova dcera Kateřina, z jejíhož plánovaného
sňatku s těšínským knížetem Přemkem nakonec sešlo (o zchudlou nevěstu
již patrně nebyl zájem), z dědictví po otci nedostala téměř nic. Na rodný Beckov
se však nakonec přece jen vrátila. Z vůle císaře Zikmunda se provdala za
uherského šlechtice Pavla Bánff yho z Alsólendvy, jemuž předtím císař Beckov
věnoval.21
Po roce 1435 se Jan z Vrbna z pramenů zcela vytratil. Ať už se s ním stalo
cokoliv, jeho další osud nebyl spjat s Hodonínem. Nejpozději od konce
roku 1436 totiž Hodonín již držel jiný bojovný pán, vladyka Čeněk Papák
z Mošnova. Vyplývá to z půhonu, který na Čeňka (Čeněk z Mošnova seděním
na Hodoníně) kvůli záruce za Haška z Valdštejna podal skalický měšťan Václav.
O způsobu, jakým Čeněk Hodonín získal, není nic známo. S ohledem na
jeho pověst obávaného a bezohledného válečníka nelze vyloučit, že jej získal
silou. Je docela dobře možné, že to byl právě on, kdo z Hodonína donutil
odejít Jana z Vrbna. V kraji kolem Hodonína přitom Čeněk Papák nebyl
osobou neznámou. Od srpna roku 1426 měl v zástavě původně johanitské
Mutěnice a před koncem téhož roku úspěšně ubránil husity obléhaný hrad
Týnec na Břeclavsku, který posléze od markraběte Albrechta rovněž dostal
do zástavy a po němž se i nezřídka psával.22
O d k a l i c h a p ř e s ú c h v a t y k z á s t a v á m
1 0 5
Čeněk Papák je doslova ukázkovým produktem období anarchie a zvůle,
která u nás ve 30. a 40. letech 15. století zavládla. Původně bezvýznamný
držitel nevelkého biskupského léna v severomoravském Mošnově (poblíž
Příbora) se díky vojenským schopnostem a příznivým okolnostem vypracoval
na obávaného válečníka a kondotiéra, jenž na vrcholu moci ovládal
několik jihomoravských měst a hradů. Erbovním znamením rytířů z Mošnova,
jak bývá Čeňkův rod v literatuře často označován, je tzv. hříč, což je
erbovní fi gura v podobě tří spojených, ostře zalamovaných háků. Pro hříč
se zřejmě užívalo i termínu válečná udice (něm. Fussangel) a účelem tohoto
druhu obranného prostředku bylo zmrzačit nohy pěšáků a jezdeckých
koní. Avšak může to být i stylizovaný veterinární nástroj - pušťadlo (krve).
Nositelé tohoto erbovního znamení se v hojné míře vyskytovali především
v Čechách (Slachové a Kozelkové z Hřivic, Kekulové ze Stradonic, vladykové
z Nehasic, z Jimlína ad.). Na Moravě obdobný erb jako Mošnovští užíval též
vladycký rod Bítovských ze Slavíkovic.23
Když počátkem září 1437 ve Znojmě zemřel český král Zikmund Lucemburský,
jako nástupce byl ve smyslu dohod mezi Lucemburky a Habsburky
určen rakouský vévoda Albrecht V., manžel jeho jediné dcery Alžběty.
To samo o sobě v té době k nástupu na český královský stolec nestačilo,
k bezproblémové volbě Albrecht potřeboval získat podporu především většiny
šlechty. Leč spolehnout se mohl pouze na katolíky a vlažné utrakvisty
soustředěné kolem Oldřicha z Rožmberka a nejvyššího purkrabí pražského
Menharta z Hradce. K volbě však bylo zapotřebí také hlasů některé ze dvou
zbývajících skupin - utrakvistů, seskupených kolem Hynce Ptáčka z Pirkštejna,
a radikálních svazů hlavně měst a hejtmanů z nižší šlechty. Radikálové
jakoukoli spolupráci hned na začátku odmítli, utrakvisté ji podmínili splněním
několika podmínek. Albrecht měl u papeže prosadit opětné uznání
Pečeť vladyky Čeňka
z Mošnova z roku 1446
H o d o n í n - d ě j i n y m ě s t a d o r o k u 1 9 4 8
1 0 6
kompaktát a schválení Jana Rokycany na postu arcibiskupa pražského, dále
měl potvrdit svobody země české, začlenění Moravy zpět mezi země Koruny
české a navíc měl ke Koruně připojit i oboje Rakousy. Poté, co se Albrecht
zavázal většinu podmínek splnit (vyjma té o připojení Rakous), byl před koncem
roku 1437 řádně zvolen legitimním českým králem.24
Během několika málo týdnů se však ukázalo, že sliby dané utrakvistům
Albrecht rozhodně dodržet nehodlá. Události poté nabraly rychlý spád.
Utrakvisté Hynce Ptáčka se spojili s radikály a v květnu 1438 za českého krále
vybrali Kazimíra, mladšího bratra polského krále Vladislava III. Jagiella a jeho
pozdějšího nástupce Kazimíra IV. Jelikož ani jedna ze stran za žádnou cenu
nehodlala ustoupit, přišly ke slovu zbraně. V této nelehké situaci byli pro
Albrechta zkušení kondotiéři typu Čeňka Papáka neobyčejně vítaní. Nedostatek
hotových peněz na žold pro Čeňka a další žoldnéře Albrecht vyřešil
osvědčeným způsobem, zastavením královského majetku. Koncem srpna
1437 tak Čeňkovi potvrdil zástavu hradů Týnce a Hodonína, k nimž nově přibyl
i Buchlov. Zástavní suma byla stanovena na úctyhodných 12 000 kop
grošů. Vzhledem ke stavu Albrechtových fi nancí nemusel mít Čeněk obavu,
že by k vyplacení zástavy v nejbližších letech došlo.25
K nepokojům v Čechách se záhy přidaly také nepokoje v sousedním
Slezsku, kam vpadlo vojsko polského krále Vladislava III. (zvaného později
Varnenčík), již zmíněného bratra prince Kazimíra. Albrechtovu takřka bezvýchodnou
situaci ještě umocnil další vpád osmanských Turků do jihovýchodních
Uher. Albrecht se pouze s hrstkou svých věrných vydal vstříc
několikanásobné turecké přesile. Jelikož v uherském táboře záhy propukla
epidemie červenky (agresivní forma úplavice), ke střetu s hlavním tureckým
vojem nakonec vůbec nedošlo. Během návratu zpět do centrálních Uher
valná většina uherského vojska onemocněla a mnozí nemoci podlehli. Epidemie
se nevyhnula ani královskému majestátu a koncem října 1439 v táboře
u obce Neszmély nedaleko Ostřihomi na následky červenky Albrecht
zemřel. Země České koruny tak v relativně krátké době přišly už o druhého
panovníka.
Situace po Albrechtově smrti v mnohém připomínala stav po smrti jeho
tchána Zikmunda Lucemburského - také on nezanechal mužského dědice.
Královna Alžběta sice byla těhotná, leč syn Ladislav přišel na svět až koncem
února následujícího roku, tedy téměř čtyři měsíce po smrti krále Albrechta.
Odtud pochází jeho pozdější příjmení Pohrobek. Zemské obce však
nechtěly, a s ohledem na rozmáhající se anarchii a svévoli v zemi ve vlastním
zájmu ani nemohly, tak dlouho čekat. Otázka Albrechtova nástupce
se proto zákonitě stala hlavním tématem mimořádných zemských sněmů,
svolaných bezprostředně po králově smrti. Jednalo se v Praze i v Brně, přičemž
se zasedání vůbec poprvé jako stav zúčastnila také královská města.
Výsledkem pražských jednání byl tzv. list mierný, jakási dohoda mezi bývalou
"stranou rakouskou" Oldřicha z Rožmberka a utrakvisty v čele s Hynce
Ptáčkem z Pirkštejna. Pořádek a klid v zemi bez ústřední vlády měly zajistit
krajské landfrýdy. Podobně moravský zemský sněm završilo koncem ledna
1440 uzavření landfrýdu, jehož platnost však byla rozšířena na celé území
markrabství.26
Albrecht V., vévoda
rakouský, český král
a markrabě moravský
O d k a l i c h a p ř e s ú c h v a t y k z á s t a v á m
1 0 7
Smrtí krále Albrechta přišel Čeněk Papák o významného ochránce
a "zaměstnavatele". Vývoj v následujících letech ukázal, jak bolestivá ztráta to
pro Čeňka a jeho syny Jana, Jiříka a Oldřicha byla. Za své činy nyní mohl očekávat
mnohem tvrdší a královskou autoritou nekorigovanou odvetu. Plně se
to projevilo ve druhé polovině 40. let 15. století, kdy se Čeněk dostal do ostrého
konfl iktu s mocným rodem pánů z Kunštátu. Poskytl totiž azyl jistému
Kuníkovi, který měl u sebe nějaké blíže nespecifi kované cennosti zcizené
z majetku po popraveném Heraltovi z Kunštátu a z Líšnice. Poprava tohoto
kontroverzního líšnického Kunštáta v srpnu 1444 vyvolala uvnitř celého
rodu silnou vlnu pobouření. Nijak proto nepřekvapí, že ani azyl poskytnutý
Čeňkem zlodějovi velké sympatie u příslušníků kunštátského rodu nevyvolal.
K incidentu patrně došlo někdy na přelomu let 1446 a 1447. Čeněk byl
kvůli tomu nejprve volán k zodpovědnosti prostřednictvím půhonu (žaloby
k zemskému soudu), který na něj počátkem dubna 1447 podal Procek
z Kunštátu a z Opatovic. Vinil jej z toho, "…že jest k sobě přijal peníze i klenoty,
kteréž Kuník pokradl sirotkóm páně Heraltovým a mně a toho Kuníka i s těmi
věcmi pokradenými u něho jsem zastal žádaje, aby jej stavil ku právu a postavil
přede pány a o tož jej pan hajtman i páni obsílali, toho jest neučinil …". Škoda,
kterou svým jednáním měl Čeněk způsobit, byla vyčíslena na úctyhodných
3000 grošů.27
Půhon však byl panským nálezem z formálních důvodů zamítnut. Jelikož
souvisel s majetkem po popraveném Heraltovi z Kunštátu a z Líšnice, mohl
jej podat pouze právoplatný poručník. Procek z Opatovic se však poručnictví
ještě před koncem roku 1444 zřekl ve prospěch svého příbuzného Jiřího
z Poděbrad. Půhon tedy mohl podat jen a pouze Jiří z Poděbrad, což také
v září 1447 učinil. Jelikož Čeněk na půhon nereagoval, před koncem roku
1447 jej Jiří pohnal znovu. Suma ovšem mezitím narostla až na těžko uvěřitelných
4000 hřiven grošů. Soud dal Kunštátům za pravdu a Čeňkovi nařídil,
aby ukradené věci okamžitě vydal. Jelikož výsledek byl i nadále nulitní,
byli k Čeňkovi do Hodonína vysláni zemští úředníci, aby ukradené věci našli
a zabavili. Čeněk nejenže pověřeným úředníkům ukradené věci nevydal, ale
navíc je zajal, okradl o vybavení a následně uvěznil. V tomto případě Čeněk
skutečně přestřelil. Nyní už nešlo jen o pouhou krádež. Útok na zemské úředníky
byl hrubým porušením zemského práva. Podle práva s ním a jeho syny
mohlo být nakládáno jako se zemskými škůdci, což v krajním případě vedle
ztráty majetku mohlo znamenat i ztrátu hrdla. Mošnovští, vzhledem ke svým
dřívějším aktivitám a závažnosti přestupku, nemohli od soudu očekávat příliš
velkou shovívavost. A to se z titulu dávných vztahů za ně zasazovali mocní
rakouští Eitzingerové. Nijak proto nepřekvapí, že podle rozsudku "…jsú měli
hrdla i statku zbaveni býti i cti odvoláni…". Další vývoj v této kauze přerušily
události v Čechách, kde se pozvolna schylovalo k rozhodujícímu střetu mezi
stranami Jiřího z Poděbrad (dříve Hynce Ptáčka) a Oldřicha z Rožmberka.28
Společný sjezd čtyř východočeských landfrýdů v květnu 1448 v Kutné
Hoře vyzdvihl mladého Jiřího z Poděbrad na post nejvyššího hejtmana. Ve
své funkci se výtečně uvedl o nekolik měsíců později, v noci z 2. na 3. září
1448. Jím vedené oddíly Poděbradské jednoty překvapivě pronikly do Prahy
a téměř bez boje město ovládly. Zajetí předáka umírněných utrakvistů
H o d o n í n - d ě j i n y m ě s t a d o r o k u 1 9 4 8
1 0 8
Menharta z Hradce úspěch celé akce ještě zvýraznilo. Katolická opozice soustředěná
kolem Oldřicha z Rožmberka, zejména kvůli rozdílnosti názorů na
další postup, na triumf Poděbradské jednoty nedokázala s potřebnou rozhodností
zareagovat. Teprve počátkem února následujícího roku 1449, jistě
i pod dojmem náhlé a podezřele rychlé smrti sotva propuštěného Menharta,
vytvořila seskupení, podle místa vzniku zvané Strakonická jednota.29
Případ Čeňka Papáka tak přišel na řadu až na počátku roku 1449. Útokem
na zemské úředníky přestalo být Čeňkovo potrestání pouze soukromou
záležitostí pánů z Kunštátu. Svým neuváženým činem Čeněk ještě podtrhl
své jméno na seznamu zemských škůdců a rušitelů míru, jimiž byli např. bratři
Pankrác a Jan ze Svatého Mikuláše, rytíři z Moravan, Jan Maršálek z Heinzdorfu
a Bystratic, Jan Čapek ze Sán, Jan Tunkl z Brníčka a mnozí další. Proti nim
byla na přelomu března a dubna 1449 zaměřena trestná výprava. S výraznou
podporou Jiřího z Poděbrad ji zorganizovali moravští páni v čele se zemským
hejtmanem Janem Tovačovským. Primární cíl výpravy - pacifi kace všech rozbojníků,
byl však naplněn pouze zčásti. Mnozí, patřil k nim i vojensky nesmírně
zdatný Čeněk Papák se svými syny, ve své činnosti pokračovali i nadále.
Tažení zemské hotovosti jeho pozici sice poněkud oslabilo, leč nijak zásadně.
Řešení komplikované situace nakonec nabídl sám Čeněk, který se rozhodl
dobrovolně podrobit. Co ho k tomu vedlo, nevíme. Možná si uvědomil, že
pro něho i pro jeho syny bude pokoření mnohem výhodnější, než pokračování
v odporu proti všem. Ale mohla to být i obmyslná oddalovací taktika,
případně výsledek domluv Eitzingerů. Každopádně ať už jej k tomu vedlo
cokoli, výrazně zmírnit původní rozsudek se mu touto cestou podařilo. Hrdlo
i čest jemu i jeho synům měly zůstat zachovány s tím, že všechny své statky
musí prodat a po tři pokolení nemají v zemi žádný majetek nabývat ani držet
"…lečby znovu se jim v tom milost stala…". Král Jiří posléze i tento zmírňující
rozsudek ještě dále upravil v tom smyslu, že Čeňkovým synům umožnil dále
hospodařit na zástavních panstvích Týnec a Buchlov. Toho se ovšem jejich
otec Čeněk již nedožil, zemřel někdy mezi lety 1449-1454. Útokem na zemské
úředníky se Čeněk Papák ve své době stal natolik "populárním", že Ctibor
Tovačovský z Cimburka celou jeho kauzu jako precedens zařadil do své proslulé
právní příručky Knihy tovačovské.30
Hodonín tedy Mošnovským zůstal i po trestné výpravě na jaře 1449, při
níž se alespoň podařilo obsadit milotickou tvrz vladyků moravanských.
Mošnovští Hodonín drželi ještě na počátku dubna 1451, kdy odsud Čeňkův
syn Jan z Mošnova (v listině je uvedeno zkomoleně z Mazova) psal bratislavskému
senátu ve věci svého sluhy Jana z Budína. O pár měsíců později
však již Hodonín měl jiného pána. Někdy před 25. zářím 1451 hrad i město
před ním opanoval jiný dobrodruh pohusitské éry vladyka Václav Sudlice
z Nespečova. O způsobu ani okolnostech, za jakých Hodonín získal, opět
mnoho nevíme. Podobně jako v případě Čeňka Papáka se jednalo o drsného
a bezohledného vojáka, který se při prosazování a obraně vlastních cílů
a zájmů nijak nezdráhal použít jakékoliv prostředky včetně násilí. Jestli město
Mošnovským odebral silou, nebo se na Hodonín dostal jiným způsobem,
se můžeme jen domýšlet. Podobně útržkovité informace máme i o původu
Václava Sudlice. Přídomek Sudlice užívalo hned několik českých rodů vesměs
O d k a l i c h a p ř e s ú c h v a t y k z á s t a v á m
1 0 9
různého původu - vladykové z Běstviny, z Hrachovic u Tábora, z České Jílovice,
z Tchořov u Čáslavi nebo z Žernov u Náchoda, zpravidla žijících a působících
výhradně v Čechách. Spolehlivě přiřadit Václava k některému z výše
uvedených rodů prostě není možné.31
Jisté šance má i rod Sudliců z Litovan na Hrotovicku. Původem šlo sice
také o rod český, ale záhy usazený na Moravě. Jeho nejznámější příslušník
Vilém Sudlice z Litovan patřil k obávaným rozbojníkům doby markraběcích
válek. Ve své činnosti pokračoval i po jejich ukončení a s jeho působením
jsou především spojeny hrady Kraví hora a Rabštejn na Hrotovicku. Viléma
Sudlici s Václavem navenek spojuje jenom "společné řemeslo", což samozřejmě
k určení příbuznosti nepostačuje. Na druhou stranu právě tato orientace
byla pro příslušníky jednoho rodu často příznačná. Další možnosti k určení
Václavova původu skýtá jeho druhý přídomek z Nespečova. Užívaly jej dva
příbuzné rody Velvetští z Nespečova (Nespečov = Nesvětice u Jenišova Újezda)
a Bejčkové z Nespečova. Václavovu příslušnost k některému z nich však
spolehlivě prokázat nelze. Vedle Nespečova se Václav Sudlice psával také po
Jarohněvicích, zaniklé vesnici s tvrzí nedaleko dnešních Dubňan. Ani v tomto
případě nejsme schopni o způsobu, jakým Sudlice získal Jarohněvice, říci
nic bližšího. Jarohněvice spolu se sousedními Mokronosy (zanikly západně
od Dubňan) nejpozději od roku 1446 držel vladyka Jan Rybníček ze Zdislavic,
jemuž Sudlice tvrz zabral, ale větší, pevnější a výhodněji položený byl
nepochybně hrad v Hodoníně.32
Václav Sudlice učinil z Hodonína východiště kořistnických výpadů do širokého
okolí. Neustále narůstající rozsah škod, které se svou družinou páchal,
přinutil moravskou a uherskou šlechtu ke společnému postupu. Vyplývá
Český král Jiří z Kunštátu
a Poděbrad
H o d o n í n - d ě j i n y m ě s t a d o r o k u 1 9 4 8
1 1 0
to z listu, který moravský zemský hejtman Jan Tovačovský z Cimburka na
počátku května 1452 poslal z Kyjova Bratislavským. "…Jakož vás tajno nenie,
kteraké úmluvy mezi panem gubernátorem (Janem Hunyadym) a královstvím
uherským s jednéj a mezi mnú a zemí naší moravskú s strany druhéj staly v Widny
(Vídni) nynie v puostě týmž obyčejem, jakož před tiem v Trnawie byly jsú učiněny,
mezi nimižto také zmienka byla o Waczlawa Sudlliczy, kterýž zemi naši
a zvláště kněze biskupa duchovní města a mne hubie záhubami nekřesťanskými,
abychom sobě radni a pomocni byli proti němu, tj. nám slíbil pan gubernator
i jiní z toho království…". Dále si Jan Tovačovský stěžoval na postup uherského
gubernátora Jana z Hunyadu, který Václava Sudlici v rozporu s předchozí
dohodou přijal do svých služeb. "…Již pak pan gubernator jej Waczslawa
Sudliczy za svého přijial služebníka…. A což jsem jej o to obsielal, …, aby jemu
přikázal, aby pokoj měl a takových záhub nekřesťanských přestal a nám podlé
úmluv a slibu svého protiv němu raden a pomocen byl…. A vždy jej takového
zhúbci z téj země uherskej fedrují obyčejem všelijakým. A což v této zemi
naší vezmú jeho služebníci, to ženú do země uherskéj. Protož tohoť žaluji vám
a osvědčuji, žeť mnú a túto zemi ty úmluvy nesešly aniž scházejí, než zemí vaší
uherskú a panem gubernátorem vaším. A prosím, abyšte to v paměti měli."33
Přijetím Václava Sudlice do svých služeb gubernátor Jan z Hunyadu podle
všeho chtěl zastavit páchání škod jeho družinou v Uhrách. Tím se ovšem
veškeré Sudlicovy aktivity přesunuly na území Moravy. Jan Tovačovský jako
moravský zemský hejtman gubernátorův krok přirozeně nevítal, avšak jeho
prosba, aby gubernátor svého nového služebníka "umravnil", zůstala nevyslyšena
a Sudlice škodil dál. Moravským pánům došla trpělivost. Na počátku
října 1453 na zemském sněmu v Jihlavě při cestě Ladislava ke korunovaci
ho důrazně žádali, aby proti řádění Václava Sudlice co nejdříve zakročil. Král
Majestátní královská
pečeť Jiřího z Kunštátu
a Poděbrad
O d k a l i c h a p ř e s ú c h v a t y k z á s t a v á m
1 1 1
to vyřešil šalomounsky. Nařídil rakouskému hubmistrovi Jörgu Dechsnerovi,
aby Sudliceho z Hodonína vyplatil a tím ho zbavil hlavní základny. Jelikož na
vyplacení Hodonína byly použity rakouské peníze, zastavil jej v polovině října
1453 král Ladislav v ceně 6000 zlatých rakouskému dvornímu maršálkovi
Sigmundu Fritzesdorferovi. K zástavní sumě král ještě nechal připsat roční
plat ve výši 100 kop grošů na nutné opravy a udržování hradu.34
Nároků na Hodonín se však nehodlali vzdát ani Mošnovští. V roce 1456
se nejstarší syn Čeňka Papáka Jan z Týnce Hodonín pokusil dobýt vojensky.
Na pomoc obleženému městu bylo z Rakous vysláno početné žoldnéřské
vojsko (např. jenom město Vídeň vyslalo 103 žoldnéře). O průběhu obléhání
žádné bližší informace k dispozici nejsou, každopádně Hodonín dokázal
odolat a Jan musel odtáhnout s nepořízenou. Ani tato epizoda nebyla
posledním zásahem Mošnovských do osudů Hodonína. Po nástupu krále
Jiřího z Poděbrad na český královský stolec byla znovu otevřena kauza kolem
ukradených cenností z majetku popraveného Heralta z Kunštátu a z Líšnice.
Do Hodonína byl vyslán písař olomouckého menšího soudu David, aby zde
spolu s dalšími úředníky provedli soupis Kuníkem pokradených věcí. Mladší
bratr Jana z Týnce Jiřík z Buchlova však podle otcova vzoru v Hodoníně písaře
Davida a ostatní úředníky zajal, uvěznil a obral o koně i zbroj. Vyplývá to
z půhonu, který na Jiříka před koncem roku 1463 písař David podal. Jakou
roli v celé záležitosti sehrál tehdejší zástavní držitel Hodonína, rakouský maršálek
Fritzesdorfer, není jasné. Pokud bychom vyloučili málo pravěpodobnou
variantu, že by Fritzesdorfer Hodonín Mošnovskému postoupil dobrovolně,
zmocnil se jej tento nejspíše silou. Prameny nějaké dobytí Hodonína
před rokem 1462 skutečně zaznamenaly. Za svoje činy tentokrát Jiřík Mošnovský
potrestán nebyl, vyprosil si totiž na králi Jiřím milost. Fritzesdorfer
Hodonín podržel až do roku 1464, resp. 1463, kdy jej ze zástavy vyplatil Jan
Kuna z Kunštátu a Boleradic. Tím se Hodonín dostal z rukou katolické vrchnosti
přívržencům utrakvistů. Pro dobu příznačná je skutečnost, že roku
1445 byl Jan z Hodonína kanovníkem v Olomouci a Praze.35
Boleradická větev pánů z Kunštátu, z níž Jan Kuna pocházel, patřila vedle
větve jevišovické v rámci celého kunštátského rodu mezi genealogicky
nejdéle existující. Svůj původ boleradičtí Kunštáti odvozují od Viléma (†
1369/1373), jednoho z pěti známých synů brněnského komorníka Gerharda
z Kunštátu († 1350). Po Boleradicích se Vilém psal od roku 1358 a předpokládá
se, že je patrně získal sňatkem s příslušnicí některého z předešlých
rodů zde sedících. V úvahu zde přicházejí dva rody - jednak erbu železného
klobouku - z potomstva zakladatele zábrdovického kláštera Lva z Klobouk,
jednak erbu poloutrojčáří. Ten používal rozrod Hrutovců a jejich boleradická
větev se později psala také z Branišovic.36
Nový zástavní držitel Hodonína Jan Kuna byl nejstarším synem Kuny
z Kunštátu a z Boleradic († 1459/1460) a Machny (Magdaleny) Černohorské
z Boskovic (dcera Vaňka ml. z Boskovic). V pramenech se prvně objevil v roce
1446 mezi leníky olomouckého biskupství, neboť tehdy držel biskupský díl
Malhostovic, který tvořilo 6 velkých lánů. Ale nebylo to samozřejmě jeho
jediné zboží. Jan měl ještě dva mladší bratry Čeňka a Bočka a všichni časem,
snad na znamení úcty k zesnulému otci, začali používat jako druhé jméno
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama